U14: Vlci nás pojedli, aneb medaile za 14. místo se nedávají

Opět pracovní den, v této sezóně pro nás již prakticky klasika, odpolední dopravní špička a dvě hodiny autem tam, tentokrát do Žďáru. Před zápasem v kabině uvolněná nálada, přijeli jsme si přece pro výhru, domácí ještě ani

jednou nevyhráli. Pryč jsou zaryté pohledy do země z neděle na Nové huti, odvrácené od trenéra, aby daného hráče (nedejbože) neposlal hrát na hřiště.

BK Vlci Žďár nad Sázavou : SK UP-BCM Olomouc     70 : 66  (15:23, 25:13, 25:10, 5:10)

Body: Broda Jan 18-3/2, Nevrlý 15-6/3, Broda Jakub 14-4/2, Mlčoch 7-1/1, Přindiš 3-2/1, Stašek 2-2/2, Sikora 2-2/0, Galko, Keder 2, Šaradín 1-6/1, Husička, Přibyl 0. TH 26/12 = 46 %                   F- 17               Trojky: 0

Po utkání domácí nevěřícně, o to natěšeněji slaví, že vyhráli své první EXL utkání, zatímco my jsme opět za joudy a trapáky. O to uvolněnější atmosféra vládne v naší šatně. Kluci jedou „bomby“ a kecy-prdy-beďary. Dva hráči, co se vůbec nedokázali prosadit, se švihají mokrými ručníky na kachličkách, ostatní horečně dočítají poslední konverzace „co-která-Vaneska-komu-odpověděla-a-co-kdo-zase-odpověděl-Vanesce“. Jediní, kdo si uvědomovali, že to nebyla sranda, ale velká ostuda, jsou ti, kteří jsou (snad a jen zatím) „v lese“ (Gaga a Příba), nebo si zasloužili ocenění. Jája, že přes zranění jel štreku s týmem aspoň jako fanoušek a supporter. PG Honza, že přes probíhající léčbu a riziko torpédování své velké akce namísto klidu doma do toho šel, byl nejlepším hráčem, bohužel však poloviční kondicí i samotným výkonem. Kedy, který zase předváděl svých standardních 120 %, skákal na zem pro míč, dobíhal úseky za propadlé spoluhráče v obraně, i když bez většího bodového přínosu. Toto srdce mít ostatní…

Kdo dál? Niko? Jde opravdu postupně nahoru, a to až doslova při svých letech ke koši, avšak dovednosti při driblinku a neustálá nevíra ve vlastní schopnosti ho strašně brzdí. Harry, přestože splnil svou roli našeho prvního pivota, byl spíše v knihovně na Noci s Andersenem. Měl být v bedně „Já-Král-První“ a odtud vládnout, nakonec z toho bylo jen pár momentů ve spolupráci s bráchou, pořešit si to dolů „do mlýna“ se mu nechtělo. Odtud prvotně vycházela naše absence odstavování soupeřova jediného faktického podkošového, přičemž jako omluvu nelze vzít, že druhý náš „vysoký“ levák byl po dvou přebězích hřiště efektivně vyčerpaný a bez síly. Tím nezvládal ani útočit ani bránit a na své straně otevíral „žďárákům“ humanitární koridory, které domácí zhusta s gustem využívali. Jeden, dva okamžiky v utkání u dalších opravdu nestačí a tým potápí, zvláště u rozehrávačů s hlavou dole a pak do zdi, či do čáry.

Pokud nedám koš, měl bych ho ubránit. Pokud neubráním, měl bych ho dát. Pokud ani nebráním ani koš nedám, pak se nabízí otázka, jakou hodnotu má účast daného hráče v danou dobu na hřišti? Jinak, pokud nevidím, nedám, či nedokážu dát koš, měl bych ho aspoň ubránit, což vedle znalostí „co-a-jak“ mnohem více vyžaduje kondici a nasazení = OCHOTU SE VYDAT na maximum. Což začíná tréninkem, čímž se pro mnohé z našich hráčů začarovaný kruh uzavírá.

Věk, kdy naše milé děti dostávaly čokoládové medaile a diplomy za 14. místo v Běhu kolem rybníčku, je prostě pryč. Kdo přistoupí na to, že v první řadě mentálně se musí otužit, pak i kondičně a dovednostmi zvednout na standardní úroveň Extraligy, může být „v klubu“. Srovnat se prvně musíme sami v sobě, abychom přestali být měkouncí softíci a začali být tvrdí pracanti, co se zvládnou zadýchat a vydrží i rozdají úder. Pak přijde i ten koš a zasloužená radost z udělané práce.