Trenérská klinika minulou sobotu na hale USK na Folimance s Ondrou Balvínem „and his boys“ a krása nechtěného. Pokud si člověk všímá a umí si spojit obsah a kontext, pak ho s plnou vážností neodbytně kromě hlavních témat dohánějí určité konstanty, které se pořád vyvíjejí…a přesto jsou stále stejné.
Nejsme sami, spíše těžkopádně „objevujeme Ameriku“. Nejde o to, že klubů, které u nás otevřeně deklarují různé kodexy a desatera chování pro rodiče a hráče je stále více a jejich různě upravené manifesty lze vidět na jejich webech, vyvěšené na zimácích, stadiónech a tělocvičnách jako např. zde na Folče.
Vtip je v tom, že se bráníme edukaci a pochopení nezbytného. U zubaře ani nemukneme, plně se mu svěříme (a zaplatíme), u advokáta nezpochybňujeme sepsanou smlouvu (a zaplatíme), zatímco ve sportu jsme rolí rodiče pomazáni svatou vševědomostí (sic!) navzdory tomu, že ve zdrcující většině aplikujeme jedinou, jakkoliv přirozenou, kvalifikaci, což je „dobro“ a prospěch svého dítěte.
Obraz 1: Sportilia/Spinello, olympijské středisko sportů v Itálii. Sám i s kolegou Ondrou Zatloukalem se zde asi 5 let po sobě v rámci kempů bavíme s ostatními trenéry o basketu v různých podobách. Při tématu rodiče jde humor stranou, a zvláště místní jsou nekompromisní. Ano, rodiče uznáváme, o basketu však s nimi nediskutujeme a na trénink nemají přístup.
Obraz 2: Thessaloniki/Soluň, Řecko, kafeterie sportovní haly Arisu Soluň a rozhovor s jejich asistentem trenéra mužů a šéftrenérem mládeže, to samé v kanceláři šéftrenéra mládeže u konkurenčního PAOK. Studijní pobyt a zjišťování proměnných, které ovlivňují odcházení dětí v Řecku z basketbalu. Otázka na roli rodičů, oba nechápavě vrtí hlavami. Rodiče? Co jako s nimi? Ano, tady v kafeterii mohou počkat na konec tréninku a syna si odvézt.
Tato poznámka se netýká a už vůbec nemá ambici vysvětlovat důvody PROČ na tréninku trenéři nechtějí rodiče, stejně tak na malém prostoru nemůže postihnout celé rodičovské spektrum s absolutní „normální“ většinou a problémovými odchylkami na obou koncích křivky průměrného zastoupení. Jen konstatuje fakta.
Rovněž progres každého sportu je nezpochybnitelný. Sledovat týmové hry před 30 a více lety je jako vyprávět dětem, co byly telefony s otáčecím ciferníkem. V 70. letech po sjednocení obou profisoutěží a hlavně v 80. letech a dynastiemi LA Lakers a B. Celtics (a masivním vstupem TV kanálů) se basket neuvěřitelně zrychluje a přicházejí jak další úpravy hry (a jejich postupné přebírání Evropou), tak různé studie s „evidence based knowledge“ v tomto směru.
Obraz 1: FTVS UK Praha v r.1991, pracovna Dr. Velenského, tehdy „mladého“ Vély s hlubokou úctou a vzpomínkou na jeho tátu, jednoho z „otců zakladatelů“ basketbalové teorie u nás, „starého“ Emila. Přednáška a rozbor dynamiky hry NBA, kterou byl Michal pověstně posedlý, o trvání fází útoku. Postupný útok? Fakticky už neexistuje. „Secondary offence“ cca 8 s, RP 4,6 s průměr.
Obraz 2: USK, Folimanka a zhruba to samé nyní dokumentuje kouč NT ČR Neno Ginzburg na PPP, průměrné účinnosti při držení míče, „points per possesion“ při různě trvajícím útoku. Jinak, jak účinně hráč/tým využívá čas při držení míče k tomu, aby skóroval. Největší účinnost v Eurolize a Lize mistrů má (proti)útok do 6 sekund, pak účinnost klesá.
Jak už jinak vysvětlit hráči, či rodiči, nedejbože trenérovi (?), že s touto náročností a požadavky na kondici a nutností střídání pro udržení tempa hry nelze hrát na jednoho hráče a že distribuce výkonu je klíč k úspěchu v utkání, finálně v sezóně?