Repete: Naši nejmenší dobyli Čajkárnu, aneb „impossible is nothing“ a dotace nejsou vše

 Děkujeme soupeřům za shovívavost, že se převlékli do tmavé sady dresů,

i když mohli trvat na své původní světlé coby domácí. My tmavé nemáme. Nejsme bohatý klub, který by sytily milionové dotace z kraje a města, ale máme počty dětí, know-how, systém, velmi pracovité trenéry a srdce. To pak dělá rozdíl, že nejmenší „šmudlifousové“ z přípravky ročníků 2008 a 09 jsou schopni „hrát“, tedy lépe řečeno, postavit se čelem až o 3 roky starším hráčům, produktům jiného systému.

G1, Basketbal Olomouc : SK UP-BCM Olomouc                   23 : 25 (6:4, 8:15, 7:2, 2:4)

Utkání fakticky skončilo remízou, a že jedni vyhráli a naopak, je dost nepodstatné. Naši borci včetně trenéra nevěděli, jak to dopadlo, a možná to bylo lépe se všemi zkušenostmi z našich školních lig, jak nepatřičně a nesmyslně pak děti a bohužel ještě víc rodiče, skóre řeší. A utkání samotné? Soupeře vynecháme, těm tleskáme, že po tolika letech Košíková s.r.o. konečně vygenerovala družstvo. My jsme hráli svůj hokej po dvou minutách a snažili jsme se dodržovat pravidlo „3 x KAŽDÝ“. Navíc zatím nemáme, napřed se musíme naučit chytat míč, ale ještě dříve poznat, která strana je ta správná pro útok, či obranu, jelikož tam někde na půlce je taková zvláštní čára jako v pohádce. Jak ji přejdeš, není cesty zpět.

Dá-li se něco vyzdvihnout z tendencí, na které v našich miniprogramech dbáme, pak jsem potěšený sice malým, ale už stoupajícím tlakem na míč a o něco rychlejším přechodem dopředu při změně držení míče. Statistika nuda je, avšak když si dáte na misku vah 20 střílených trestných hodů (TH) a proti tomu pouhé 2 TH soupeřů z gymnázia Petra Iljiče, tak to není tím, že by jedné straně rozhodčí nadržoval. Je to tím, že byla aktivní a pro fauly si došla.

Klobouk dolů a kredit Jardovi Rozsívalovi, že i ve svých 70+ zvládl vše se zajištěním utkání a k tomu zapisovat a dělat čas. Možná alespoň jeden ze dvou mladých superkoučů mu namísto strategických šarád obnášejících 5 time-outů s posunováním vyhození na útočnou polovinu v koncovce na výhru a hraní hráče č.12 ve 3 čtvrtinách mohl v něčem ulevit. Nakonec na to tam byl „general manager“, který pak určitě v rámci interního školení svým koučům vysvětlil, že brát TO u takto malých znamená přerušení „flow“ hry a téměř 100% míč do rukou soupeře. Nechat hrát jednoho hráče, shodou náhod kapitána a nejlepšího z týmu, ve třech kvartách bylo určitě nedopatření a my ho přecházíme úsměvem, jelikož další „tvrdé“ pravidlo u minižáků je, že každý musí mít svůj hrací čas a nehraje se na hvězdy. Ty pak rychle zhasínají, anebo v adolescenci neprojdou dveřmi, jak mají přefouknuté ego.